Tak zase je tady velký podzimní vandřík. Tentokrát to mám na dostřel a tak se vypravuji na BUS na Smíchov. Ještě ani není čas odjezdu, když dostávám telefon, že plánované místo srazu neplatí, jelikož ve Slapech je jedna hospoda zavřená a druhá zabraná pro soukromou akci. Mušák mi dále lakonicky sděluje: „Sejdeme se v buši…“
OK, tak to vezmu jen na zastávku na státovce, ať to nemám do lesa tak daleko a až tam dorazím, tak mu zavolám, kde je mám v lese hledat.
Stojím ve frontě a už jsem skoro u dveří do autobusu, když Mušák volá znovu s instrukcí, že mi to jede za půl hodiny a ať si to koupím do buše. V duchu si myslím, že si ze mě dělá srandu a tak mu naznačuju, že ze sebe idiota před autobusákem dělat nebudu. „No ne, ta vesnice se jmenuje Buš!“
Potupně opouštím frontu a čekám na avizovaný spoj. Tak přeci jenom jsem za blba.
Po příjezdu do Buše mi nedělá velký problém najít hospůdku, ve které je pěkně a útulno, kamarádi zabrali malý salonek a tak posedíme trochu dýl. Nakonec vyrážíme na trasu ve složení: Kanál + Betty +Ejmi; Mušák + Šimpi; Hodor + Soňka; Gaia a já.
Z Buše stoupáme ke státovce, pak přes osady Porostliny a Královky nad údolí. Tady si najdeme flíček na spaní, což se neobejde bez obligátního dohadování. Ale později, když hoří oheň a zní kytary, tak je to už jedno.
Ráno vyrážíme a hned na zahájení sestupujeme k potoku Královka, který nás dovede na MTZ a následně do údolí Kocáby. Chatovou zástavbou sestupujeme až do Štěchovic, kde si dáváme pauzičku u kostela Sv.Jana Nepomuckého. Počasí je až moc letní.
Od Štěchovic začíná Povltavská stezka podél přehrady na Ztracenku. Bohužel krásné počasí a prodloužený víkend udělali své a tak je to tak trochu Václavák.
Na Ztracence si dáváme gáblík pod heslem: „Odlehčujeme!“ K jídlu posloucháme zpěv a hru na kytaru z protějšího břehu, který se nad hladinou přehrady krásně nese.Samé staré trempské evergreeny. Už ani nevím kdo to prohlásil, ale patřilo by to tesat do kamene: „To se mu to zpívá, když mu tam nelezou lidi…“
Pro zachování duševního zdraví opouštíme Povltavskou stezku a stoupáme rovnou do strání, což ale pro změnu přináší rozklad fyzický. Na poznámky typu: Já už nemůžu, kolik je to ještě kilometrů, to se nedá, zlatý kolínsko…už nezbývají síly.
Ale potom nahoře, no posuďte sami:
V dalších kilometrech zůstávám čím dál tím pozadu, jelikož mne trápí koleno. A tak do hospůdky U Taterů dorážím suveréně poslední, to mi však nebrání v tom se pokusit všechny dohnat v konzumaci.
S nastupující nocí se šplháme na Taterův vrch, kde rozděláváme tábor. Během večera doráží posily ve složení Ančák a Týnka.
Večírek i ráno se vydařilo, bohužel moje a Tondovo rozhodnutí, že nebudem stavět spolehlivě přivolalo několik přeháněk.
Po zabalení a poklizení vyrážíme ke kapli Na Rovníku a přes střed Království českého do Slap. Zde se ještě sluníme, čekáme na šoféry a krafem.
Tak zase jeden vandr za námi….
Sesmolil Lapťa